Myslet, tvořit, věřit
supervize, rozvoj, psychoterapie

Příběh jedné supervize

Přicházím do sociální služby, kde jako supervizor jezdím třetím rokem, takový časový supervizní průměr. Rád vidím malý, tříčlenný, tým.  Co asi dnes bude, říkám si a otevírám prostor pro sdílení. Chvíli mluvíme o proběhlém čase, trablech, které jsou však velmi obecné povahy a supervize k tomu může jen málo přispět. Zdá se mi, že jedna kolegyně má velmi střídmý oční kontakt, přemýšlím, čím to je a v hlavě se mi rodí první předpoklady - má téma a chce už začít povídat, nebo je v týmu napětí a ona jej zrcadlí, nebo tu zkrátka nechce být nebo….

Tak otevírám supervizní brány – „O čem bychom dnes měli mluvit?“ V první chvíli ticho (a moje předpoklady už se rozjíždějí, navíc se oči ostatních soustředí na onu kolegyni…). „No asi bych měla začít," zahajuje ona kolegyně. V příběhu jde prvoplánově o klienta, o to, že udělala, co mohla, ale klient na to neslyší, nespolupracuje atd. a navíc dostala za svůj přístup k němu „kartáč“ od vedoucího. Příběh je plný křivdy. Přemýšlím, o kom vlastně ten příběh je – o jejím vztahu s klientem?   To nebude to pravé, kazuistika a práce s ní zatím nejsou cestou k jádru tématu kolegyně. „A co vás tedy v tom všem nejvíce zasáhlo?“  upřesňuji směr supervize. A vzápětí se line příběh nedůvěry od nadřízeného. Tak, o to jde, říkám si vnitřním hlasem, o vztah nadřízený x podřízený, o nedůvěru… A hned se připojují další kolegové a spontánně líčí své příběhy, ve kterých se ocitli v komunikaci s tímto nadřízeným. Oba ujišťují kolegyni, že v tom není sama, ať si to nebere…. „Jdeme v setkání dobrým směrem?“ ptám se, „je tato podpora kolegů tím, čím může být dnes supervize užitečná?“

Slyším její ano, ale ne zcela jistě. „Tak, co ještě toto setkání potřebuje?“ Chvíli všichni přešlapujeme a mně jde hlavou (smysl supervize a slova svých učitelů - v supervizi hledej prospěch klienta) ta původní kazuistika. „Má vaše nejistota ve vztahu k nadřízenému něco společného s příběhem klienta, kterým jste začala?“  A má. Jsem tomu v duchu rád, přece jen se vracíme do konkrétní situace s uživatelem, kdy kolegyně přebírá zodpovědnost za klienta, neslyší jeho, ale své potřeby (aby se pohnul), její angažovanost je pak zaslepená a nevidí klientovu účelovost. Vlastně ten nejtradičnější příběh sociální práce, ale po 1000 a 1 krát jinak. Kolegyně si na vše nahlídla, podívala se na svoji práci trochu z dálky.

Čas je pryč, 90 minut zmizelo a reflexe dnešní supervizní práce je živá. Ano, máme to, víme teď o všem více, sdělují kolegové. Připojuji se svými předpoklady, které mi šly hlavou během setkání a… končíme.

Mířím k dalším supervizním dveřím.

Minulé články      


Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

 .